LÁZNĚ PO II. SVĚTOVÉ VÁLCE

Po osvobození se život v lázních normalizoval, zvýšil se počet lázeňských hostů, pořádaly se opět Jakubské poutě, ale politické ovzduší se neuklidnilo. Naopak! V jisté předtuše se MUDr. Vladimír Honl oženil s Američankou. Po únoru 1948 byla na lázně uvalena národní správa a majitel zde byl ustanoven jako ošetřující lékař. Chtěl se odstěhovat s manželkou do Ameriky, ale nebylo mu to dovoleno. Dokonce byl vězněn z přípravu k opuštění republiky. Později působil v několika pražských nemocnicích již jako řadový lékař. V roce 1950 přišlo znárodnění a lázně převzala Ústřední národní pojišťovna. Správcem lázeňského provozu se stal František Divíšek. Po dvou letech byl proveden převod lázní na Ústřední Radu Odborů (ROH) a v roce 1954 konečně na Státní zdravotní správu s názvem Státní lázně Běloves u Náchoda. Mudr. Vladimír Honl nakonec umírá v Praze v domově důchodců.

          Každá reorganizace přinesla přinejmenším chaos do organizace lázeňského provozu. Například v 50. letech kulturní referent Zdeněk Slepička horko těžko dával dohromady kulturní program a propagační materiály pro lázeňské hosty. Nic nového pod sluncem! Řada materiálů již byla vymyšlena a byla neměnná k dané politické situaci. Bývalý majitel totiž zaměstnával už v roce 1936 propagačního pracovníka, dosud žijícího Vlastimila Šuberta. Jeho přičiněním se vydávaly papírové skládačky fotografických záběrů lázní a okolí, informační noviny "Vaše Běloves" a také existoval propagační film o lázeňském provozu a jeho okolí. Už od roku 1905 byly pro hosty organizovány mnohé výlety v kočárech do blízkého okolí i nedalekých německých lázní. Cesta totiž byla s minimálním stoupáním a už tehdy existovaly výhodné valutové podmínky. Na výlety vlakem dostávali hosté až 50 % slevu. Pan Šubert již organizoval výlety autobusem až na Deštnou. To všechno se v novém režimu vymýšlelo znovu nebo se vůbec neprovádělo. Do restaurací se dříve dodávaly papírové tácky pod lahve nebo otvíráčky na korunkové uzávěry lahví s logem IDA včetně mnoha dalších upoutávek, jako například: " Sklenka Idy dělá divy" nebo "Tak vida - tu svěžest dává Ida". To všechno skončilo na kupě v otevřených garážích na pospas větru a dešti.

          V lázních i na lavičkách na léčebných trasách bylo vždy živo V 60. - 80. letech se k návštěvníkům vždy přitočil pan Mareš, místní léčitel a hvězdopravec. To teprve debaty nebraly konce. Legrace se při tom užilo až - až. Typická figurka, ale snad díky ženšenu velmi čilý člověk. Nebyl problém ho potkat na výletě na obyčejném kole až na silnici u Rychnova a to mu bylo už hodně přes 70 let.

          Strana a vláda ústy nového ředitele zřídel i správce lázní neměla na nic peníze. Žít z podstaty se ale dlouho nedá. Před únorem se hostům v nástupní den na nádraží přistavoval povoz pro osobní zavazadla. Vždyť se jednalo o nemocné osoby! Po převratu to ale nešlo. Hosté se vláčeli s těžkými kufry sami. Občas si na tom přivydělalo pár šikovných kluků, kteří kufry za pětikačku odváželi na kolech nebo na kočárku hostům do lázní. Až po několika letech bylo přistavováno firemní auto.

          Našlo se pár nadšených jednotlivců, kterým osud lázní ležel na srdci. Tisíce fotografií lázní a okolí, nahrazující legální, ale nevyráběné pohledy se rozběhly po republice. Byly zhotoveny vlastně načerno. Z minimálního zisku za prodej byly poskytovány dalším ochotným lidem odměny, třebas za sehnání ozdobných květináčů, za naložení metrákových kamenů z křemene až z Krkonoš na ozdobu lázeňského parku a dalších věcí. Vyřazená drtička z tenisového hřiště sloužila k výrobě cihlové drti na vysypávání cestiček. Ale to všechno šlo úplně mimo zájem vedení. Z peněžitých darů hostí byla hrazena květinová výzdoba parku a kapličky. Paradoxně k tomu zněl výrok jednoho z vedoucích lékařů, " že by se měly v parku raději pěstovat brambory pro lázeňskou kuchyni", ve smyslu tehdy hlásaných Chruščevových metod.

          Po MUDr. Honlovi působil v lázních jako ošetřující lékař MUDr. Skalický, od roku 1954 pak MUDr. Josef Štěpán a od roku 1974 MUDr. Zdeněk Žďára. V roce 1984 ho vystřídal MUDr. Vladislav Hnátnický a od roku 1991 MUDr. Zdeňka Flašarová. Správcem lázní byl jmenován v roce 1967 Zdeněk Černý, od roku 1988 Jaroslav Šefců a od roku 1994 Luděk Kulhavý, jako ředitel nově vzniklé akciové společnosti. Ta ukončila činnost v roce 1996. Lázně odkoupili dva soukromí vlastníci,kteří ale neobnovili lázeňský provoz.

          Ze stavebních úprav lze jmenovat v 50. - 60. letech přístavbu jídelny, zakrytý chodník k restauraci skleněnými výplněmi i rekonstrukci stravovacího provozu včetně zazdění kolonády, ze které byla vybudována kavárna. V roce 1971 byl do lázní zaveden plyn a byla provedena rekonstrukce topení. Pro velké škody způsobené povodní v roce 1979 musel být provoz lázní na několik týdnů úplně přerušen. V létech 1980 - 82 byla stavebně rekonstruována budova "Helena", právě vlivem poškození při povodni. Dále byl zhotoven v parku nový vodotrysk se sochou a zasklen spojovací chodník mezi lázeňskou budovou a jídelnou.

          V roce 1985 byla vystavěna nová vrátnice u mostku přes potok. V Popílkově vile byly zřízeny provozní kanceláře a přijímací kancelář, které uvolnily místo nad restaurací pro nové ordinace. Byl koupen Jiráskův statek se záměrem rekonstrukce na ubytovací prostory. Ten však po restituci převzala společnost Aqua trend. Původní stáčírna Hedvy byla zbourána a na jejím místě se začalo stavět moderní rehabilitační středisko, které však nebylo stavebně dokončeno. Na Mě NV v Náchodě byl vypracován plán nové výstavby lázní. Ten zahrnoval na louce pod lomem šest nových lázeňských budov, jezírko, vrátnici, řešení lesoparku za řekou za účelem odhlučnění celé oblasti od provozu na státní silnici do Polska. Nic z toho se vlivem důsledků sametové revoluce neuskutečnilo. Svým způsobem to byla ztráta pro lázně i pro obec.

          Když se lázně dostaly konečně na lepší úroveň, byly za milionové hodnoty pořízeny nové léčebné přístroje a zařízení ordinací, přišel další zvrat. V restituci v roce 1992 získaly lázně neteře posledního majitele MUDr. Vladimíra Honla, Věra Tetauerová a Bohumila Černá. Ty se staly podílníky nově vzniklé akciové společnosti. Podmínily si svůj akciový podíl a další pokračování provozu. Nedostatek hostů a problémy s hygienickými podmínkami měl významný vliv, takže roku 1996 akciová společnost ukončila činnost a došlo ke konkurzu. Nakonec lázně i novou stáčírnu (ta do restituce již nepatřila) velmi výhodně koupili pánové Borůvka a Kalifa. Vlivy restituce, tahanice lázní a zřídel o vodu, (protože byla vedena zrovna přes pozemek lázní a nedošlo k finanční dohodě), spory o majetek, to vše určitě nepřispělo k dobrému jménu lázní. Lze připustit, že počasí, stáří a vlivy minulého režimu přispěly k chátrání lázní. Ale nelze svalovat vinu jen na minulost. Z poslední činnosti a úplného zrušení provozu se budou lázně ještě dlouho vzpamatovávat.

          Poslední roky se v povědomí především náchodských občanů zakořenila vědomost o zrušení lázeňského i zřídelního provozu a soustavné devastaci objektů včetně přilehlých pozemků. Připomínky a dotazy občanů z poslední doby se týkaly především zamlženosti situace ze strany města, protože zrušením lázeňského provozu se současně zastavila péče o zvelebení příměstské části Běloves. S tím souvisí skutečnost, že město Náchod finančně přispívá do Svazu lázeňských měst a zatím dosud využívá statutu předního lázeňského místa (tedy v oceňovacích tabulkách ve vyšší cenové kategorii). Městu je pak z toho přidělována část prostředků.

          Staronová otázka vlastnictví jedince nebo malé společnosti a jejich možností na další vývoj však vyžadovala podporu státu a města. Jednání představitelů státu, tehdy ve funkci ministrů Luxe, Stráského, dále Horníkové jako starostky města (ta prohlásila, že město prostě nechce být vlastníkem lázní, protože má spoustu jiných povinností' vůči občanům) a dalších přímo na místě s vedením akciové společnosti ve věci odkoupení stávajících vrtů minerálky od státu, jakož i eventuální odkoupení lázní městem vyznělo doprázdna.

          Ze zápisů kroniky je známo, že první vážné snahy tehdejší obce Běloves, tedy převzít lázně za podpory státních dotací, těsně před válkou zhatila okupace. Bylo potvrzeno a používáno státní lázeňské razítko a byla v jednání žádost o statut lázeňského města. Další apelace na toto téma byly projednávány na obci a obsah nastínil Jaroslav Čmelík již v říjnu 1945 v oficiálním týdeníku ONV v Náchodě "Jiráskův kraj". Politické tahanice, únor 1948 a konečně sloučení obcí pod vedení Náchoda provedly další čáru přes rozpočet.

          Dotazy byly později Městským úřadem odbývány námitkami, že jsou objekty v soukromých rukou a nelze záležitost nijak ovlivnit. Přitom snahy soukromých vlastníků o prodej objektů se zastavily na bodu mrazu. Tuzemským zájemcům chyběla patřičná vůle, finance a trochu hrdosti na historickou tradici.. Zahraničním investorům zatím bránily nevyjasněné právní předpisy.

          Na lázně je dnes vskutku žalostný pohled. Co se nepodařilo prodat, to rozkrádají příležitostní zájemci a rozbíjejí party dětí. V květnu 2005 se u majitelů i na městském úřadě přihlásila solventní zahraniční společnost, která projevila o koupi lázní i zřídel vážný zájem. Finanční dotace Evropské unie na přestavbu jsou podmíněny majetkovou účastí města. Představitelé města proto za tímto účelem vykupují přilehlé pozemky lázní, které míní použít jako vklad do společnosti.